Příběhy

Nikola stála u kuchyňského ostrůvku a cítila, jak jí tvář hoří. Martinova rodina čekala, že sklopí oči. Že se omluví. Že vezme hadr a začne uklízet kávu, kterou

Eva zavřela dveře tak tiše, že to Karla vyděsilo víc než křik. Stál uprostřed obýváku a díval se na místo, kde před chvílí stála jeho žena. Milenka Nina

Adam držel roztrženou kartičku ve vzduchu. V aule se nikdo ani nepohnul. Ještě před chvílí všichni tleskali. Teď se dívali do první řady, kde seděla žena v modrých

Sofie seděla v kuchyni do tří do rána. Dům byl tichý. Nahoře spala tchyně. V ložnici chrápal manžel, který ještě před pár hodinami řekl, že vlasy dorostou. Sofie

Děda držel obálku nad stolem a nikdo se ani nepohnul. Táta zbledl dřív, než jsem stačil přečíst první řádek. „Tati,“ řekl tiše, „to sem nepatří.“ Děda se na

Mikrofon zapraskal tak hlasitě, že se celý sál lekl. Viktor stál na pódiu s rukou napůl nataženou k modré složce, ale nedotkl se jí. Najednou se bál papíru.

„Teď všem řekni, proč jsi měla klíč od mé pracovny.“ Nikola se na mě dívala tak, jako by mě poprvé viděla jinak než jako ženu, kterou může obejmout,

„Teď musíš vědět, co před tebou skrýval.“ Marcela mi podala telefon. Já jsem na něj nedokázala sáhnout. Stála jsem na kraji mokré silnice, v tenké mikině, s tělem,

„A teď řekněte všem, proč můj táta zmizel.“ Sára tu větu neřekla nahlas. Nezařvala ji. Neudělala krok vpřed. Přesto ji slyšela celá hala. Možná proto, že po jejím

„Ten pes je moje starost,“ řekl muž ve dveřích ordinace. Jan seděl na židli vedle vyšetřovacího stolu a cítil, jak mu pravá ruka začíná znovu škubat. Ne trochu.