Odchod Oty Jiráka ve věku 77 let zasáhl také Evu Burešovou. Třiatřicetiletá herečka a zpěvačka s ním byla spojená díky seriálu Slunečná, kde představoval otce její Týny. Její rozloučení ale ukázalo, že vztah mezi nimi nekončil poslední natočenou scénou. Za společnou prací zůstala osobní blízkost, na kterou nyní vzpomíná s bolestí i vděčností.
Ve zveřejněném vzkazu ho oslovila jako tatínka. Vrátila se přitom k lavičce u studny, která patřila k jejich seriálovému příběhu. Právě s tímto místem spojila smutek z představy, že už se tam znovu neobjeví. Rozloučení tak propojilo vzpomínku na Slunečnou s vědomím, že tentokrát je odchod skutečný.
Burešová zároveň vysvětlila, proč nechce na sociální síti rozepisovat všechno, co k němu cítila. Podstatné věci mu podle svých slov stihla povědět osobně. U toho, co už společně nestihli, odkázala na Terezku. Podrobnosti si nechala pro sebe, její sdělení však zůstalo velmi osobní.
Vedle smutku zaznělo také jedno jasné přání. Herečka nechce, aby se Jirákův život a práce při vzpomínání zúžily pouze na jeho nezaměnitelný hlas, který provázel několik generací. Připomněla jeho malování, autorskou tvorbu i herectví. Z jejího pohledu by ale ani výčet těchto schopností nestačil k vystižení toho, jaký byl.
Nejsilněji totiž zdůraznila jeho lidskost. Vybavila si člověka, v jehož očích nacházela náklonnost a podporu. Právě tato osobní zkušenost dala jejímu rozloučení váhu. Nepsala pouze o kolegovi, s nímž sdílela natáčení, ale také o někom, koho si vážila mimo seriálové role.
Své sdělení pak obrátila i k ostatním. Připomněla, aby návštěvy blízkých neodkládali na dobu, která už nemusí přijít. V závěru se podepsala za sebe i za Týnu, a ještě jednou tak spojila skutečné přátelství s příběhem, díky němuž je diváci znali společně.
Reakce pod příspěvkem ukázaly, že toto spojení přetrvalo také u publika. Některé sledující psaly o slzách, další jí posílaly podporu. Jedna z divaček připomněla, že jejich společné působení pro ni nikdy nepředstavovalo jen obyčejný seriál. Jiná vyjádřila přesvědčení, že Jirákovu laskavost dokázali lidé vnímat i přes obrazovku.
Burešová tak ve svém rozloučení připomněla nejen známého umělce, ale především člověka, jehož přítomnost pro ni něco znamenala. Napište do komentářů, jak na něj vzpomínáte vy. Neochuzujeme sami jeho památku, když si z celého života vybavíme hlavně slavný hlas?
