Nejela jsem do tohoto města z dobrých důvodů. Po rozvodu jsem musela prodat svůj byt a spěchala k sestře, abych se alespoň dočasně dostala zpět na nohy. Kufr, málo peněz a v hlavě naprostý chaos. Koupila jsem si i ten nejlevnější lístek, místo v otevřeném lehátkovém voze, jen abych zmizela a už nikdy neviděla známé ulice.
Jakmile jsem vstoupila do oddílu, okamžitě jsem ji uviděla.
Starší žena, asi pětasedmdesátiletá. Šátkem staromódně uvázaný, teplý pletený kardigan, tmavá sukně. A ta síťová taška v jejích rukou – stará, praktická, jak z devadesátých let. Seděla u okna a držela tašku tak pevně, jako by někdo chystal jí ji vzít.
Pozdravila jsem ji. Krátce přikývla, ale její pohled byl podezřívavý. Jako by už věděla, že mám nějaké špatné úmysly.
Vlak se rozjel. Snažila jsem se odvést svou pozornost telefonem, ale pořád jsem cítila, jak mě pozoruje z koutku oka. Každý pohyb, který jsem udělala, ji přiměl ještě pevněji sevřít rukojeti tašky.
Po několika hodinách už jsem to nemohla ignorovat.
„Nebojte se, nic neberu,“ řekla jsem a snažila se o úsměv.
Náhle zvedla hlavu.
Její slova zněla jako obvinění.
Byla jsem zraněná a už jsem nic neřekla.
Celou cestu seděla bez hnutí. Nejedla, nespala, nevšímala si nikoho kolem. A to bylo víc než zvláštní.
Večer vlak náhle cuknul při přechodu na výhybku. Síťová taška jí vyklouzla z rukou a hlasitě spadla na zem. Něco těžkého vypadlo ven a tlumeně dopadlo.
Instinktivně jsem se naklonila, abych pomohla zvednout – a ztuhla jsem, když jsem viděla, co je v tašce
Z tašky vypadly svazky bankovek, svázané bankovními páskami. Několik tlustých balíčků. Pro někoho, kdo cestoval v obyčejném lehátkovém voze s taškou, to působilo… naprosto nereálně.
Podívala jsem se na ni. Byla bledá.
V oddíle bylo hlučno, ale zdálo se mi, že najednou vše utichlo.
„Kam?“ zeptala jsem se.
Dlouho mlčela, pak řekla:
„Do nemocnice. K mému vnukovi. Pokud zítra nezaplatím operaci, nepřijmou ho.“
Podívala jsem se na peníze a nechápala, proč cestuje sama. Proč bez doprovodu. Proč s takovou částkou – v obyčejném vlaku.
„A co když to někdo zjistí?“ zeptala jsem se tiše.
Podívala se mi přímo do očí.
A v tu chvíli jsem pochopila, proč mě celou dobu pozorovala podezřívavě. Nebála se mě – bála se, že ztratí poslední šanci zachránit dítě.
Tu noc jsem téměř nespala. A ráno, když vlak dorazil, jsem vystoupila s ní a doprovodila ji až k východu. Až když nastoupila do taxíku, došlo mi najednou, že na jejím místě mohl sedět i velmi špatný člověk.
A při té myšlence mi skutečně přeběhl mráz po zádech.
