Všichni ve vesnici si byli jisti, že selka Nadja po smrti svého manžela trochu ztratila rozum.
Lidé s ní soucítili. Téměř padesát let žila se svým mužem pod jednou střechou. Byli vždy spolu. Společně chodili nakupovat, sedávali spolu na lavičce před domem, dokonce pracovali vedle sebe na zahradě.
A pak zemřel.
Její syn zemřel už před mnoha lety. Vnoučata žila ve městě a chodila na návštěvu stále méně často. Tak zůstala selka Nadja po dlouhé době poprvé úplně sama.
Jednoho dne si sousedé všimli zvláštního obrazu.
Selka Nadja vyšla s lopatou na dvůr a začala kopat uprostřed pozemku.
Zpočátku tomu nikdo nepřikládal velkou pozornost.
„Pravděpodobně chce sázet brambory,“ říkali sousedé.
Zpočátku to bylo jen malé. Pak to bylo hlubší. Nakonec tak hluboké, že se v tom dalo stát.
Selka Nadja měla mezitím téměř osmdesát. S lety zeslábla, takže několik dní po sobě pracovala na té obrovské díře.
Někdy se sousedé v noci probudili podivným zvukem. Byla to lopata, která znovu a znovu narážela do vlhké země.
Jednoho dne už jeden soused přes plot nemohl déle mlčet a zeptal se:
„Selko Nadjo, proč kopete tak velkou díru?“
Žena si rukou otřela čelo a klidně odpověděla:
„Můj muž mi před svou smrtí řekl, abych kopala přesně uprostřed dvora. Tak kopu.“
„Ale proč?“
Selka Nadja pokrčila rameny.
„Pokud Bůh chce, ještě se to dozvím.“
Po tomto rozhovoru byli lidé definitivně přesvědčeni, že stará žena ztratila rozum. Někteří sousedé dokonce zavolali policii.
Policisté přišli ještě ten samý den. A právě v ten den selka Nadja konečně narazila na to, co tak dlouho hledala.
Lopata náhle narazila na něco tvrdého. Ozval se tupý, dřevěný zvuk.
Země byla rychle odstraněna a pod ní se objevil víko obrovské staré truhly, která vypadala jako malá rakev.
Uvnitř ležely lidské ostatky. Na hrudi ležel starý medailonový přívěsek, který selka Nadja okamžitě poznala. Byl to její nejmladší syn.
Chlapec, kterého celá vesnice po mnoho let považovala za nezvěstného. Před dlouhou dobou se dospívající utopil v řece. Jen otec znal pravdu.
Bál se říct to své ženě. Místo toho všem vyprávěl, že syna vyhnal z domu a že se nesmí vrátit.
Žena plakala celé roky v naději, že se její syn jednoho dne přece jen vrátí. Teprve krátce před svou smrtí muž konečně přiznal pravdu.
Řekl jen jednu větu:
„Kopej uprostřed dvora. Tam leží náš syn. Alespoň ho důstojně pohřběte.“
A nyní, po všech těch letech, selka Nadja konečně našla to, co hledala.
