Snažila jsem se ho odstrčit a dokonce jsem se na něj rozzlobila, ale jen o několik sekund později se stalo něco naprosto nečekaného.
Byla jsem už asi v polovině žebříku a natahovala se zahradními nůžkami k suchým větvím staré jabloně vedle domu. Ráno se od začátku zdálo zvláštní. Obloha byla pokrytá těžkými šedými mraky, vzduch stál a byl vlhký, jako by měl každou chvíli začít silný déšť. Cítila jsem, že se počasí mění, ale přesto jsem se rozhodla práci dokončit, protože tyto suché větve měly být už dávno odstraněny.
Žebřík jsem postavila už ráno, pečlivě ho opřela o kmen a zkontrolovala, zda stojí stabilně. Vystoupala jsem po několika stupních a právě jsem chtěla odříznout první větev, když jsem najednou ucítila, že mě někdo zezadu tahá za kalhoty.
Otočila jsem se a na okamžik jsem byla úplně překvapená.
Můj pes se snažil vylézt za mnou na žebřík. Jeho tlapy klouzaly po kovových stupních, jeho drápy škrábaly o kov a jeho oči byly doširoka otevřené a upřeně se na mě dívaly.
— Hej, co to děláš? — řekla jsem s nervózním úsměvem. — Dolů.
Mávla jsem rukou v naději, že se vrátí, ale pes neustoupil ani o krok. Naopak: vylezl ještě o něco výš, položil přední tlapy na žebřík a najednou mě chytil za kalhoty zuby.
Začal tahat. Silně.
— Zbláznil ses? Pusť! — řekla jsem podrážděně.
Ale nepustil. Pes mě táhl dolů, zapíral se tlapami o žebřík a dál štěkal, jako by mě chtěl za každou cenu zastavit.
Nejdřív jsem se rozzlobila, ale po několika sekundách jsem pochopila, že to nemá nic společného s hraním. Tak se ještě nikdy nechoval. V jeho očích bylo něco jiného.
Jako by se mi snažil něco sdělit.
Zkusila jsem ještě jednou vylézt výš, ale pes znovu trhl za moje kalhoty a zatáhl tak náhle, že jsem se nechtěně oběma rukama pevně chytila žebříku.
Těžce jsem si povzdechla a začala znovu slézat dolů.
— Dobře, už dost, — zamumlala jsem. — Jestli se neuklidníš, zavřu tě.
Ale právě v tom okamžiku se stalo něco, co mě vyděsilo a náhle mi objasnilo, proč se můj pes choval tak zvláštně. Pokračování tohoto neobvyklého příběhu najdete v prvním komentáři.
Vrátila jsem se zpět k žebříku a položila nohu na první příčku. A právě v té sekundě jsem nad hlavou uslyšela hlasité, ostré prasknutí.
Ten zvuk byl suchý a tvrdý, jako by se něco uprostřed zlomilo. Instinktivně jsem zvedla hlavu. A uviděla jsem, jak se obrovská suchá větev odlomila ze stromu.
Spadla přesně tam, kde se ještě před sekundou nacházela moje hlava. S hlasitým rachotem dopadla na zem, rozlomila se na několik částí a dopadla jen několik centimetrů vedle mě.
Okamžitě se mi podlomila kolena. Stála jsem vedle žebříku a dívala se na obrovskou zlomenou větev, zatímco mi srdce bilo tak silně, že jsem ho slyšela v uších.
Teprve v tu chvíli jsem všechno pochopila. Můj pes mě nerušil. Snažil se mě zastavit.
Nebezpečí vycítil dřív než já. Možná slyšel praskání uvnitř stromu nebo cítil, že se větev každou chvíli zlomí. Pomalu jsem se otočila směrem ke kotci.
Přišla jsem k němu, otevřela dveře a klekla si vedle něj. Pes se ke mně okamžitě přitulil.
Objala jsem ho kolem krku a tiše řekla:
— Zachránil jsi mi život.
Od toho dne jsem jeho instinkty už nikdy neignorovala.
