Zdravotní sestra už několik nocí po sobě slyšela podivné zvuky z pokoje číslo 7. Byly to výkřiky. Ne hlasité – spíše tlumené, potlačené, jako by se někdo bál, že ho někdo uslyší. Vždy přibližně ve stejnou dobu – večer, když chodby zely prázdnotou a světlo sláblo.
Zůstala stát s kbelíkem uprostřed chodby a naslouchala. Nemocnice byla už tak děsivá, ale to kňučení řezalo nervy jako nože. Nebylo to obyčejné sténání bolesti.
Zdravotní sestra tu pracovala už dlouho. Práce byla těžká, plat nízký, ale vydržela. Byla zvyklá na pachy, noční směny i cizí utrpení. Ale pokoj číslo sedm ji začal stále více znepokojovat.
Ležela tam starší pacientka – klidná, upravená, vždy vděčná za každou pomoc. Zlomený kyčelní kloub, klid na lůžku. Sotva si stěžovala, ale stále častěji se dívala na zem a lekala se náhlých zvuků.
A pak se objevil podivný návštěvník.
Muž přicházel večer. Vždy sám. Dobře oblečený, sebevědomý, mluvil klidně a zdvořile. Představil se jako příbuzný.
Po jeho návštěvách se starší pacientka měnila: oči jí zrudly, rty se třásly, ruce měla studené. Jednou si zdravotní sestra dokonce všimla modřiny na zápěstí.
Snažila se zjistit víc, ale pacientka okamžitě odvrátila pohled a šeptala, že je všechno v pořádku.
„Není to tvoje věc. Příbuzný znamená, že na to má právo,“ říkali.
Ale kňučení se stále vracelo.
Jednoho večera zdravotní sestra slyšela kroky před pokojem. Pak tlumené hlasy. Mluvil ostře, starší pacientka něco mumlala, jako by se ospravedlňovala. Tupý úder. Krátký výkřik.
Tu noc zdravotní sestra nemohla spát.
Vymyslela plán, jak zjistit pravdu. Když se nikdo nedíval – ona se podívá.
Příště vstoupila do pokoje předem. Světlo bylo tlumené, pacientka spala. Zdravotní sestra se spustila na zem a vmáčkla se pod postel. Prach, studená linoleová podlaha, rezavé pružiny nad ní. Bylo jí strašně úzko.
Kroky na chodbě. Dveře zaskřípaly. Vešel.
A pak se stalo něco, co jí vyrazilo dech.
Nejprve mluvil klidně. Velmi klidně. Vysvětloval pacientce, že dům je stejně „ztracený“, že mu samotnému nic nepřinese, že musí podepsat papíry. Řekl, že pokud nesouhlasí dobrovolně, „pomůže“.
Pacientka plakala, prosila, aby ji nechal na pokoji. Řekla, že nic nepodepíše.
Pak se jeho hlas změnil.
Naklonil se nad postel a začal vyhrožovat. Řekl, že musí brát své léky, že ví, jak to udělat tak, aby si lékaři ničeho nevšimli, a pokud bude tvrdohlavá, bude jí hůř. Mnohem hůř.
Zdravotní sestra zadržela dech.
Viděla, jak vytáhl injekční stříkačku. Nebyla to nemocniční medikace. Jiná, tmavá, bez označení. Píchnul ji, navzdory odporu pacientky. Starší žena vykřikla, její ruka bezvládně dopadla na prostěradlo.
Vyskočila ze skrýše, zakřičela, rozrazila dveře. Nastal hluk, sestry i službukonající lékař přiběhli. Muž byl na místě zadržen. Injekční stříkačka byla zajištěna. V jeho tašce našli dokumenty – už připravené, s místy pro podpis.
Později se ukázalo, že injekce neobsahovaly žádné léky. Právě tím se stav starší pacientky dramaticky zhoršoval.
