Téměř osmnáct let po boku Marka Ztraceného naučilo Marcelu Skřivánkovou jedno: láska podle ní nepotřebuje nepřetržitou přítomnost druhého člověka. Zatímco její manžel plní koncertní prostory a patří k nejvýraznějším jménům české hudby, ona si chrání rodinné zázemí a klid na Šumavě. A právě prostor, který si navzájem dopřávají, považuje za jednu z hlavních opor jejich vztahu.
Zblízka sledovala zpěvákův kariérní růst i stále větší zájem publika. Vyprodaný koncert na Letenské pláni byl dalším mimořádným okamžikem, u kterého nechyběla ani ona, ani jejich syn Marek. Jenže zatímco oba Markové zvládali přípravy poměrně klidně, Marcela je prožívala úplně jinak.
Sama sebe označuje za největšího panikáře rodiny. Nervozita u ní začala dlouho před koncertem a byla tak silná, že jí nebylo dobře. Své intenzivní prožívání spojuje také s tím, že se narodila ve znamení Panny. Manžel i syn podle ní zůstávali relativně v pohodě, zatímco ona se obav zbavovala mnohem hůř.
O rodině promluvila na oslavě dvaceti let od vítězství Taťány Kuchařové v soutěži Miss World. Přestože se díky manželovi už dlouho pohybuje také mezi známými osobnostmi, sama se s životem v záři reflektorů příliš neztotožňuje.
Nejbližší je jí prostředí, ve kterém rodina skutečně tráví většinu času. Jejich domovem je Šumava, do Prahy přijíždějí spíše výjimečně. Marcela se proto nevnímá jako žena pohlcená společenským děním. Mnohem výstižnější je pro ni představa obyčejné holky z lesa, která má své zázemí daleko od velkoměstského ruchu.
To ale neznamená, že by manželovu profesi odmítala. Jeho životní styl přijímá a ve vztahu klade důraz na ohleduplnost. Tolerance pro ni není drobný doplněk, který přijde na řadu, až když vznikne problém. Patří k samotnému základu jejich soužití.
Podle Marcely totiž bezpodmínečná láska neznamená povinnost být stále vedle sebe a za všech okolností působit šťastně. Důležité je umět druhému nabídnout náklonnost, ale také svobodu. Partneři se podle ní potřebují naučit fungovat společně i ve chvílích, kdy každý z nich dostane vlastní prostor.
Právě to jim umožňuje znovu se na sebe těšit. Nejsou spolu každou hodinu každého dne, a když se potkají nebo si zavolají, mají si co vyprávět. Novinky, které jeden zažil bez druhého, se tak stávají další příležitostí ke sdílení. Marcela v tom vidí způsob, jak udržet vztah živý a nevyčerpat všechna témata.
Vedle manželovy kariéry nyní sleduje také hudební začátky jejich syna. Marek mladší se však rozhodl vydat jiným směrem než jeho slavný otec. Místo následování stejného žánru si vybral tvrdý rock a metal.
Jeho matku to překvapilo. Takovou hudbu dříve neposlouchala, kvůli synovi si k ní ale začala hledat cestu. Podpora vlastního dítěte pro ni znamená také ochotu poznat něco, co by si sama od sebe nepustila. Postupně se proto s jeho hudebním světem seznamuje.
Synovu volbu zároveň chápe jako projev jeho povahy. Podle ní by těžko přijímal představu, že má úspěch usnadněný otcovým jménem, a nechtěl by být neustále poměřován s jeho kariérou. Vlastní žánr mu dává možnost budovat vlastní směr.
Marcela ho popisuje jako starou duši se zálibou v kvalitní tvrdé muzice. Rozmlouvat mu ji jen kvůli odlišnému osobnímu vkusu nepovažuje za správné. Jeho rozhodnutí respektuje a stojí za ním, i když ji přivedlo k poslechu hudby, která jí dříve byla vzdálená.
Další změnou je synovo postupné osamostatňování. Zpočátku pro ni nebylo snadné přijmout, že si začíná vytvářet vlastní život. Dnes však s radostí sleduje jeho soběstačnost a samostatnost. Hrdá je především na jeho vychování a dobré srdce.
V Marcelině pohledu na rodinu se tak opakuje stejný princip: podporovat blízké a současně jim dovolit jít vlastní cestou. U manžela to znamená respekt k jeho práci a čas strávený také odděleně. U syna přijetí hudební volby i rostoucí nezávislosti.
Napište do komentářů, jak to funguje u vás. Je ochota dopřát partnerovi vlastní prostor známkou pevné lásky, nebo si lidé pod slovem tolerance někdy omlouvají příliš mnoho
