V den, kdy se po prašné vesnické cestě náhle rozlehl známý, dávno zapomenutý zvuk starého motocyklu, byli všichni v šoku. Lidé vykukovali z bran, někteří se zastavili u studny a dokonce i stará Nina odložila kbelík, když poznala rachotící motor.
Byl to starý Stepan.
Bylo mu už sedmdesát. Po smrti své ženy téměř s nikým nemluvil, roky nosil ten samý starý kabát a odkládal i ty nejjednodušší věci. Střecha jeho domu byla každé jaro děravá, plot křivý a zahrada zarostlá.
Ale toho dne nepřekvapilo všechny to, že Stepan najednou znovu jezdí na svém starém motocyklu.
Za ním seděla žena.
Bylo jí asi třicet let, měla na sobě modré šaty s kopretinami a držela se starého muže, jako by to bylo úplně normální. Motocykl jel pomalu, někdy motor škytal, někdy ho museli nohama roztlačit, protože motor zřejmě už nechtěl.
Když zastavili před Stepanovým dvorem, u sousedních plotů se už shromáždil malý hlouček lidí.
— Bože můj, zbláznil se… — zašeptala stará Nina.
Ale Stepan, jako by si ničeho nevšímal, sundal helmu, pomohl ženě z motocyklu a zcela klidně řekl:
— To je Lena. Moje žena.
Na několik sekund zavládlo na celé ulici takové ticho, že ani slepice nekdákaly. Pak začalo šuškání.
Někteří se smáli, někteří kroutili hlavou, jiní otevřeně říkali, že starý muž po smrti své ženy ztratil rozum.
— Je přece o čtyřicet let mladší než on!
— Pravděpodobně jde po jeho penězích.
— Uvidíme, jak dlouho tu zůstane.
Lena všechno slyšela, ale jen klidně se usmívala a zdravila každého, jako by se nic neobvyklého nestalo.
Ale po několika dnech byla celá vesnice znovu v šoku, když viděli, co se děje v domě starého muže a co jeho nová žena dělá 😨😢
Ráno už z komína stoupal kouř, z okna voněl čerstvě upečený chléb a na dvoře někdo věšel čerstvě vyprané prádlo.
Byla to Lena.
Neuseděla ani minutu bez práce. Nejprve umyla okna, která nebyla umytá deset let, pak vyklidila starou stodolu, poté vynesla polovinu zbytečného harampádí ze skladiště.
Ale to nejpozoruhodnější se stalo pátý den.
Lena vyšla na dvůr, podívala se na střechu a řekla Stepanovi:
— Tak se nedá žít. Při dešti je ve tvém domě skoro jako venku.
— Já jsem přece chtěl už dávno… — zamumlal starý muž.
A ještě ten samý den viděla celá vesnice neuvěřitelnou scénu.
Stepan stál na střeše. Ten samý Stepan, který se roky hrbil a říkal, že nemá na nic sílu. Vyměňoval prkna, připevňoval železo, nadával na hřebíky a… přitom se smál.
Dole stála Lena a podávala mu nářadí.
O týden později stál na dvoře nový plot. Po dvou týdnech byla zahrada zoraná a osázená. V domě voněly koláče a večer přicházeli sousedé k Stepanovu stolu, protože Lena uměla mluvit tak, že lidé zůstávali déle, než plánovali.
Jednoho večera řekla stará Nina tiše Koljovi:
— Víš… nejdřív jsem si myslela, že se náš soused zbláznil.
— A teď?
— Teď si myslím… že mu prostě vrátila život.
V tu chvíli celá vesnice pochopila něco, co nikdo nečekal.
Starý Stepan, kterého všichni považovali za osamělého a téměř zlomeného, byl najednou nejšťastnějším mužem v celé ulici.
