Mráz byl tak silný, že se zdálo, že vzduch zvoní. V takových nocích není ticho jen ticho — tlačí na uši a nedá člověku spát. Stará žena se probudila z tohoto zvláštního zvuku a okamžitě věděla: Něco není v pořádku. Pes u dveří neštěkal, nevýl, ale stál tam jako zkamenělý. Srst na jeho šíji se zježila, ocas visel dolů a jeho pohled byl upřen na jediný bod.
Opatrně dlaní setřela malé zamlžené místo na okně a podívala se ven. Na sněhu, pod bledým světlem měsíce, stály tmavé postavy. Devět vlků. Velcí, nehybní. Jejich oči svítily jako žluté plameny. Neběhali kolem, nevrčeli a neútočili na dům. Jen tam stáli a pozorovali.
Stará žena žila už mnoho let v této odlehlé oblasti. Zažila sněhové bouře, které lámaly stromy, a dokonce viděla medvědy, kteří se odvažovali ke kůlně. Ale něco takového ještě nikdy nezažila. Vlci neodešli. Ráno tam stále stáli. Přes den zůstávali přímo u chaty. V noci se přiblížili ještě blíž ke dveřím.
Neodvážila se ani vyjít ven, aby přinesla dřevo. Měla strach nejen z chladu, který pálil v plicích, ale také z těch tichých, nehybných očí. Zdálo se jí, že by stačil jediný krok a zvířata by se na ni vrhla. Zavřela okenice, zatarasila dveře, téměř už nespala. Jedla málo a naslouchala každému, i tomu nejmenšímu zvuku.
Ale vlci nezaútočili. Nepokusili se rozbít okna, neškrábali drápy na dveře a ani nevyli před chatou. Jen tam stáli klidně, trpělivě, bez potravy, bez vody. Tři dny.
Čtvrtý den to pes už nevydržel. Rozrazil dveře, vyběhl na dvůr a rozběhl se vpřed, aby bránil svou majitelku. Ve stejném okamžiku byl stržen k zemi. Všechno se odehrálo během jediné sekundy. Sníh se zvířil a bylo slyšet tlumené vrčení.
V tom okamžiku se strach staré ženy proměnil ve vztek. Rozrazila dveře a vyběhla na dvůr. A právě v tu chvíli se stalo něco strašného a nepochopitelného.
Stará žena popadla hořící poleno z kamen a vyběhla na verandu. Pak vzala starou pušku, která kdysi patřila jejímu manželovi, a vystřelila do vzduchu. Výstřel se rozlehl tajgou.
Ani se nepohnuli. Vůdce se na ni díval stejně klidně a přímo jako předtím. A teprve v tom okamžiku si všimla něčeho, co jí předtím uniklo.
Pod jejich srstí se příliš zřetelně rýsovala žebra. Boky měli propadlé. Jejich pohyby působily pomalu a vyčerpaně. V jejich pohledech nebyl žádný hněv — jen únava.
Udělala krok stranou a v křoví si všimla malých stínů. Několik vlčích mláďat, natěsnaných těsně u sebe. Sotva se dokázala udržet na nohou.
V tom okamžiku strach zmizel z jejího srdce. Najednou pochopila, že to není obléhání, ale čisté zoufalství. Mráz, hlad a mnoho dní bez kořisti. Její dům byl pro ně poslední nadějí.
Stará žena pomalu sklonila pušku. Pak se otočila a vrátila se do domu. Dlouho stála před lednicí, nakonec ji otevřela a vzala z ní všechno, co v ní ještě bylo: maso, slaninu, zbytky vývaru. Dokonce i poslední kus, který si vlastně schovávala na celý týden.
Vynesla jídlo ven a hodila ho na sníh.
Vlci se na něj nevrhli hned. Dívali se, jako by tomu nemohli uvěřit. Pak jeden udělal krok vpřed. Potom druhý. O několik minut později bylo na dvoře slyšet jen křupání zmrzlé potravy.
Když bylo všechno snědeno, vlci se otočili a zmizeli v lese. Vlčí mláďata je následovala. Na sněhu zůstaly jen jejich stopy.
Potom se už nikdy nevrátili.
