Poslední měsíce přinesly Chantal Poullain obrovské emoční kontrasty. Devětašedesátiletá francouzsko-česká herečka se na jedné straně radovala z narození vytoužené vnučky, na druhé ale ve stejném období řešila velmi vážný zdravotní problém. Lékaři jí našli nádor na plicích a herečka musela podstoupit operaci.
Právě v době, kdy se jejímu synovi Vladimíru Polívkovi narodila na konci loňského prosince dcera, bojovala Chantal se zdravotními komplikacemi. Po zákroku se na několik měsíců stáhla z veřejnosti, soustředila se na zotavení a nyní se postupně vrací zpět mezi lidi i ke své práci.
Poprvé po delší době se objevila také na pražské premiéře filmu Chica Checa. Přestože působila optimisticky a nechyběl jí typický úsměv, přiznala, že původně vůbec neměla chuť někam vyrážet.
„Říkala jsem si, že zůstanu doma. Ale šla jsem, hlavně kvůli Pavle Tomicové, kterou mám velmi ráda. Má můj velký obdiv, je to skromná, vynikající herečka,“ vysvětlila Chantal.
Za jejím současným úsměvem však stojí několik náročných měsíců. Rakovina se jí podle jejích slov vrátila už potřetí a tentokrát zasáhla plíce. Nádor nebylo možné odstranit pouze laparoskopickou cestou, a herečce proto po zákroku zůstaly na hrudníku jizvy.
Když se rozhodovalo o operaci, Chantal podle svých slov neměla pochybnosti o tom, co chce. Lékařům dala jasně najevo, že je pro ni nejdůležitější nádor odstranit bez ohledu na rozsah zákroku.
„Otevřete mě kdekoliv, jen to dejte pryč,“ měla jim říct.
Po měsících rekonvalescence nyní začíná znovu plánovat pracovní život. Od září se chce vrátit k herectví a zároveň už znovu pracuje na aktivitách spojených se svou nadací.
Zdravotní stav se podle ní postupně zlepšuje, přesto nijak neskrývá, že rekonvalescence není jednoduchá a každý den přináší nové úkoly.
„Už je to lepší, ale to víte, každý den je boj. Ale ty těžké okamžiky musíme brát tak, že nás posouvají, posilují,“ popsala svůj současný pohled na celou zkušenost.
Herečka absolvuje rehabilitace a snaží se dostat zpět do co nejlepší kondice. Sama o sobě mluví jako o bojovnici a odmítá připustit, že by ji nemoc dokázala psychicky zlomit.
„Je mi dobře. Mám rehabilitace a to všechno, ale já jsem bojovník. Žádná nemoc mě nedostane na kolena,“ prohlásila odhodlaně.
Jedním z následků operace je ale horší dýchání. Chantal proto pravidelně cvičí a pomocí speciálních cviků se snaží posilovat tělo i dechovou kapacitu.
Ani při hovoru o tak vážné zkušenosti neztrácí svůj typický nadhled a smysl pro humor. Nemoci, se kterou se už v minulosti opakovaně setkala, adresovala velmi rázný vzkaz.
„Ta nemoc se mě týkala už víckrát, ale musím se jí postavit a říct: ‚Ty svině, nevyhraješ!‘“ řekla bez obalu.
Léky už podle svých slov postupně dobírá a stále větší část své energie chce znovu věnovat nejen vlastnímu životu, ale také pomoci ostatním. Prostřednictvím své nadace se nyní spolu se svým týmem zaměřuje především na psychické zdraví dětí a problematiku dětské psychiatrie.
Po měsících, kdy prožívala zároveň radost z narození vnučky i strach o vlastní zdraví, tak Chantal Poullain znovu hledí dopředu. Vrací se k herectví, pokračuje v rehabilitaci a dává jasně najevo, že svou energii nechce věnovat strachu, ale životu a práci, která má pro ni smysl.
Je právě takhle nekompromisní bojovný přístup tou největší zbraní proti těžkým životním ranám, nebo by člověk měl umět otevřeně přiznat i strach a slabost?
Jak její přístup vnímáte vy? Napište nám svůj názor do komentářů.
