Vnuk stál na okraji mola a usmíval se, jako by se chystal udělat něco zcela neškodného.
— Babi, pamatuješ si, jak jsi říkala, že neumíš plavat a že ses to vždy chtěla naučit?
Nervózně si upravila šátek a podívala se na vodu. Jezero působilo temně a studeně.
— Ano, to jsem říkala. Ale bojím se vody. Velmi se bojím. Prosím, nedělej takové žerty.
— Přestaň být tak dramatická, — zasmál se devatenáctiletý vnuk. — Jen se do toho zbytečně vžíváš.
Ustoupila o krok zpět, ale on byl rychlejší. Lehký strk do zad — a její tělo okamžitě ztratilo rovnováhu. Spadla do vody, narazila a na okamžik zmizela pod hladinou.
Když se znovu vynořila, v očích měla čistý strach.
— Pomozte mi… nemůžu… — její hlas se zlomil.
Na molu se smáli.
— Toč to, toč to, to je přece epické, — řekla snacha a zvedla telefon.
— Babi, ty jsi herečka roku, — zavolal druhý vnuk.
Její vlastní syn stál trochu stranou a křivě se usmíval.
— Jen to předstírá, chce pozornost, — řekl klidně, jako by šlo o počasí.
Znovu se potopila a na okamžik nastalo ticho. Ale když se znovu vynořila a zakašlala, smích znovu začal.
— Už dost té show, konečně vylez, — řekla snacha otráveně.
Nakonec se jí přece jen podařilo dosáhnout okraje mola, zapřela se lokty a s námahou se vytáhla ven. Zůstala ležet na prknech, těžce dýchala, voda jí kapala z vlasů, rty se jí třásly.
Smích pomalu utichl.
Pomalu se narovnala. Dlouho se na ně dívala — bez křiku, bez slz. Jen pohledem, ve kterém nebyla ani prosba, ani slabost.
A právě v tom okamžiku udělala něco, co jimi všemi otřáslo.
Voda z ní stále stékala, šaty se lepily na tělo, ruce se jí třásly — ne zimou, ale ponížením.
Vnuk se stále usmíval, i když už ne tak jistě.
— Babi, no tak, to byl jen vtip…
— Haló. Policie? Chci nahlásit pokus o vraždu. Mám důkazy. Video by mělo stačit.
Tváře se okamžitě změnily.
— Co to děláš? — zašeptala snacha a zbledla.
— To, co jsem už dávno měla udělat, — řekla žena klidně.
Snacha udělala spěšný krok vpřed a pokusila se záznam z telefonu smazat.
— Teď to smažeme a rozejdeme se, mami, nedělej scénu, — vložil se do toho syn.
Ale starší žena byla rychlejší. Vytrhla jí telefon z ruky tak prudce, že nestihla ani zareagovat.
Poprvé zmizel úsměv z vnukovy tváře.
— Babi, ty to přece nemyslíš vážně…
— Tvůj nevychovaný syn dostane svůj trest, — přerušila snachu a pevně se na ni podívala. — A ty budeš litovat, že jsi ho tak vychovala. Vlastně… on je prostě takový jako ty.
Syn udělal krok blíž.
— Mami, přeháníš. Jsme přece rodina.
— Rodina nestrká nikoho do vody, kdo má strach a neumí plavat, — odpověděla.
Narovnala se, jako by z ní voda smyla nejen špínu, ale i její strach.
Nikdo se už nesmál.
— Tohle chování vůči mně ještě hořce oželíte, — řekla klidně.
V dálce už bylo slyšet sirény.
