Dvacet let společného života, tři děti a práce, která je znovu a znovu svádí dohromady. Igor Chmela a Jana Janěková přesto nemluví o potřebě dát si od sebe pauzu. Naopak. I když spolu tráví téměř čtyřiadvacet hodin denně, pořád si dokážou užít chvíle, kdy mají jeden druhého jen pro sebe.
Jejich začátek přitom nebyl jednoduchý: v době, kdy se dali dohromady, byli oba v jiných manželstvích. Společný vztah jim vyšel až na druhý pokus. Po dvou desetiletích mají rodinu i společné pracovní zázemí a podle jejich slov mezi nimi romantika rozhodně nezmizela.
Před premiérou hořké komedie Město otců režiséra Zdeňka Tyce popsali, jak jejich soužití funguje doma i před kamerou. Chmela ve filmu představuje jednoho z možných otců a Janěková hraje jeho manželku. Pro herečku to není žádná nezvyklá situace. Partnerku svého skutečného muže totiž ztvárňuje opakovaně.
Tentokrát jsou tedy manželé i ve filmovém příběhu, zatímco v seriálu Jedna rodina hráli bývalé partnery. Janěkovou diváci znají také jako dvorní fiflenu Kornélii z pohádky Tajemství staré bambitky. Objevila se rovněž v seriálech Jitřní záře, Vzteklina a Cesty domů.
Jejich společná práce ale nekončí u natáčení. Už deset let funguje jejich divadelní společnost Verze, která vystupuje v Divadle v Celetné a vyráží také na zájezdy. Právě propojení práce, přátel a manželství Janěkové vyhovuje. Možnost být s Igorem ji podle jejího vyjádření stále těší.
Chmela má na divadelních cestách rád ještě jednu věc. Když vyjedou například na dva dny na Moravu, sdílejí pokoj a získají čas pro sebe. V domácnosti se třemi dětmi má taková chvíle ve dvou svou cenu. Pracovní zájezd pro ně proto může znamenat také příležitost užít si partnerskou blízkost. A herec dává najevo, že i po letech ji vnímá jako romantickou.
Za jejich spokojeností však nestojí představa, že dobré manželství běží samo. Chmela svůj recept shrnuje stručně: nedělat hlouposti. Na bláznivé nápady má ostatně dost prostoru v Partičce.
Janěková nabízí o něco podrobnější pohled. Podle ní jim pomáhá, že si povahově sedli, naučili se spolu vycházet a vědí, kterým situacím je lepší předcházet. Současně připomíná, že ani takové soužití není bez úsilí. Vyžaduje průběžnou, soustavnou práci.
Po dvaceti letech tak jejich vztah stojí na dvou věcech, které se nevylučují: pořád je jim spolu dobře, ale nepovažují to za samozřejmost. A společný pokoj na zájezdu pro ně zůstává vítanou možností být chvíli jen manželi.
Napište do komentářů, jak to máte vy. Je téměř nepřetržité soužití známkou pevného manželství, nebo by vám i s milovaným partnerem brzy lezlo na nervy?
