Novinář Miloš Čermák vyzval redakce, aby přestaly navštěvovat tiskové konference ministerstva zahraničí a odmítaly rozhovory s jeho představiteli, dokud se Petr Macinka neomluví Deníku N. Právě podle ochoty připojit se k takovému bojkotu se prý ukáže, která média a kteří novináři jsou ještě „slušní“.
Jenže navrhovaný protest by Petra Macinku nepotrestal. Naopak by mu poskytl přesně to, co by si politik odmítající kritické otázky mohl přát: prázdnou místnost, žádné nepříjemné dotazy a naprostou kontrolu nad tím, kdy, kde a jak bude s veřejností komunikovat.
Čermák napsal, že spor kolem Petra Macinky a Deníku N považuje za jednoduchý. Dokud se ministr a tiskový odbor neomluví, mají podle něj slušné redakce ignorovat mediální akce ministerstva zahraničí, neúčastnit se tiskových konferencí a neposkytovat jeho představitelům prostor k rozhovorům.
„Slušná média a slušní novináři se poznají tak, že budou mediální akce tohoto úřadu ignorovat,“ uvedl Čermák. Z postoje jednotlivých redakcí k bojkotu bychom podle něj alespoň zjistili, kdo ještě uznává základní profesní principy. Svůj příspěvek uzavřel slovy: „Koho si vyberete vy?“
Právě s tímto pohledem ale zásadně nesouhlasím.
Celý konflikt začal ve chvíli, kdy redaktorka Deníku N Zdislava Pokorná nedostala možnost vstoupit na tiskovou konferenci ministerstva zahraničí. Podle její redakce přitom požádala o akreditaci řádně a včas. Úřad jí přístup neposkytl a svůj postup nevysvětlil. Kriticky se k tomu postavil Syndikát novinářů i česká pobočka Mezinárodního tiskového institutu.
Základní věc je přitom naprosto jasná. Veřejný úřad nemá novináře vylučovat z tiskových konferencí podle toho, jak o jeho vedení píší. Je lhostejné, jaký názor má kdo na Deník N, Zdislavu Pokornou nebo způsob, jakým redakce informuje o Motoristech.
Politik musí snést kritické otázky. Musí akceptovat i médium, které považuje za zaujaté, nepřátelské, nespravedlivé nebo vedené kampaní proti jeho straně. Má právo s konkrétními texty polemizovat, předkládat vlastní důkazy, požadovat opravu nebo se domáhat ochrany u soudu. Nemůže však proměnit ministerstvo v soukromý klub, do něhož smějí pouze redakce píšící podle jeho představ.
Na Macinkově postupu je znepokojivé také to, že se jej nesnaží vydávat za administrativní chybu či nedorozumění tiskového oddělení. Konflikt nezmírňuje a od svého jednání se nedistancuje. Naopak z otevřené války s Deníkem N vytváří součást vlastní politické značky.
Vzkaz jeho příznivcům je snadno čitelný: s kritickými novináři se nebude mazlit a ukáže jim, kdo určuje pravidla.
Výběr Zdislavy Pokorné navíc nepůsobí náhodně. Deník N se Motoristům věnuje dlouhodobě a velmi kriticky. Macinka ví, že právě z této redakce se pochvaly pravděpodobně nedočká. Zároveň dobře rozumí tomu, jak podobný spor využít ve svůj prospěch.
Provokací posiluje obě strany konfliktu. Deník N získává další pozornost jako médium, proti němuž politik zasáhl, zatímco Macinka mobilizuje své vlastní voliče. Může se stylizovat do role člověka, který se údajně nebojí liberálních novinářů a dovede je „srovnat“.
Jeho politické ambice přitom zdaleka nemíří pouze na konzervativní voliče zklamané ODS. Tvrdou, konfliktní a agresivní komunikací se snaží oslovit také lidi, kteří dříve podporovali SPD nebo jiné protestní subjekty. Spor s Deníkem N je pro takovou strategii téměř ideální.
Od kriticky naladěné části veřejnosti stejně uznání neočekává. Každý další střet však může ocenit jeho vlastní voličská základna, která jej vnímá jako důkaz, že se nenechá omezovat tradičními médii.
Právě proto by novináři neměli reagovat způsobem, který mu vyhovuje. Neměli by přijímat jeho rozdělení společnosti na „naše“ a „cizí“, přátelské a nepřátelské, hodné a zlobivé. A už vůbec by se neměli sami vzdát místa, na němž mají možnost politika kontrolovat.
Co by bojkot ve skutečnosti vyřešil?
Kolektivní bojkot ministerstva zahraničí nenavrhl pouze Čermák. Podobnou výzvu zveřejnil rovněž Syndikát novinářů. Pokud nepřijde omluva a ministerstvo nezaručí rovný přístup, měla by podle něj média jeho akce bojkotovat.
Jenže proč mají novináři přestat kontrolovat politika právě v okamžiku, kdy se pokouší kontrole vyhnout? Proč mají dobrovolně přerušit svou práci a nabídnout mu přesně ten prostor, o který usiluje?
Neúčast na tiskových konferencích by nebyla trestem pro Petra Macinku. Byla by pro něj darem.
Dnešní politici už nejsou na tradičních médiích závislí tak jako před dvaceti lety. Petr Macinka, Filip Turek, Matěj Gregor, Oto Klempíř i kdokoli další mohou spustit vlastní vysílání, natočit video na sociální sítě nebo zveřejnit předem připravený rozhovor.
Sami si určí otázky, prostředí, světlo, úhly kamer i výslednou podobu odpovědí. Nepříjemné části vystřihnou, sporná témata vynechají a podporovatelům předloží dokonale kontrolovaný obraz. Tradiční redakce by jim mezitím vyklidily prostor a ještě by si mohly namlouvat, že tím dosáhly morálního vítězství.
Podobně situaci popsal novinář Jakub Zelenka. Upozornil, že od některých kolegů zazněly radikální návrhy zařadit Macinku a jeho okolí na jakýsi blacklist, neposkytovat jim rozhovory a nechodit na jejich tiskové konference. Nesouhlasí však s tím, aby byli novináři podle volby konkrétní strategie nálepkováni jako slušní či neslušní.
„Od některých kolegů jsem četl poměrně radikální názory, že by se měl dát Macinka a spol. na něco jako blacklist. To znamená žádné rozhovory a tiskovky a slušný novinář to bude dodržovat. Operovat s nálepkami, kdo je slušný a neslušný, je trochu za hranou, hlavně v kontextu toho, že mediální problematika je hodně barvitá a vždy se dá aplikovat víc přístupů. (…) Média už dnes nedokážou udělat informační blokádu. V dnešní době se to rovná vyklizení pole. Macinka, Turek, Klempíř a spol. si prostě udělají stream na YouTube, budou používat sociální sítě a režírovat si to budou podle sebe. (…) Chtěl jsem to hlavně napsat proto, že se mi moc nelíbí, když se někdo nálepkuje na slušné a neslušné novináře podle toho, jakou strategii v tomhle volí. Neslušné by mi snad jen přišlo tvářit se, že se nic nestalo a otázku na cenzurování médií před Macinkou přejít,“ napsal Zelenka na sociálních sítích.
Právě v tom spočívá hlavní problém bojkotu. Pokud by vyloučení jednoho kritického reportéra automaticky vedlo k odchodu všech ostatních, dostal by každý autoritářsky uvažující politik jednoduchý návod.
Stačilo by zavřít dveře před jediným novinářem a zbytek médií by se dobrovolně přestal ptát.
Odmítnutí akreditace však nesmí vést k menšímu počtu otázek. Musí vyvolat přesný opak. Každý reportér, kterého ministerstvo na tiskovou konferenci pustí, se může ptát také za Zdislavu Pokornou.
Proč jste jí akreditaci neposkytli? Kdo toto rozhodnutí přijal? Podle jakých pravidel ministerstvo vybírá média? Týká se zákaz celé redakce? Budou stejným způsobem vyloučeni i další novináři, kteří zveřejní kritický článek?
Takové dotazy by měly zaznívat na každé tiskové konferenci, před jednáním vlády, ve Sněmovně, na chodbách i při příchodu a odchodu ministra.
Tak vypadá skutečná profesní solidarita. Ne jako prázdný sál, ale jako místnost plná novinářů, kteří odmítnou respektovat politikovo rozdělování redakcí na poslušné a neposlušné. Stejně tak by neměli přijmout zjednodušené dělení kolegů na slušné a neslušné podle toho, zda podpoří právě jednu konkrétní protestní taktiku.
Když se místo politiků začnou kontrolovat kolegové
Odmítání konkrétního novináře nebo celého vydavatelství není žádnou novinkou. Politici, umělci, sportovci i další veřejně známé osobnosti podobné zákazy používali v minulosti a používají je také dnes.
V Mafře jsme opakovaně slýchali větu: „Mafra? Tak s vámi mluvit nebudu.“ Někdy byla důvodem jediná publikovaná informace, jindy skutečnost, komu vydavatelství patřilo.
Mafra byla tehdy součástí holdingu Agrofert, který Andrej Babiš později vložil do svěřenských fondů. Jednotlivé redakce kvůli vlastnické struktuře čelily odmítání bez ohledu na to, kdo konkrétní článek napsal, jakým způsobem vznikl nebo zda měl tehdejší vlastník s jeho obsahem vůbec něco společného.
Přesto tehdy nikdo nevyzýval ostatní novináře, aby začali bojkotovat všechny politiky, umělce a sportovce, kteří s Mafrou odmítali komunikovat. Redakce se také nerozdělovaly na slušné a neslušné podle toho, zda nám veřejně projevily solidaritu.
Vedle toho postupně vznikaly nejrůznější iniciativy zaměřené na hodnocení a kontrolu médií. Newsroom České televize o nás odvysílal reportáže, které jsem považoval za manipulativní. Jiné redakce získávaly granty na projekty, jejichž součástí bylo také posuzování práce konkurenčních médií.
Z našeho pohledu někdy situace vypadala tak, že jedna část novinářské obce dostávala peníze na to, aby známkovala část druhou.
Systém hodnocení médií vytvořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky v projektu MediaRating. Dlouhodobě s ním byl spojen Josef Šlerka, který několik let vedl samotný fond a později se stal vedoucím MediaRatingu. Média byla podle vytvořené metodiky rozdělována do kategorií od A do C na základě toho, nakolik údajně dodržovala novinářské standardy.
Nešlo však pouze o symbolické vysvědčení bez praktického vlivu. Seznam podmínil publikování zpravodajských článků ve svém Newsfeedu získáním MediaRatingu. Weby bez ratingu nemohly své zpravodajské texty dostávat na domovskou stránku Seznamu. Hodnocení C navíc podle metodiky znamenalo vyřazení z MediaRatingu.
Podobné rozhodnutí tak mohlo přímo ovlivnit dosah konkrétního webu, jeho návštěvnost a následně také příjmy.
O metodice, způsobu výběru článků i o tom, zda má soukromá organizace rozhodovat, kdo splňuje novinářské standardy, by bylo možné vést dlouhou debatu. Zásadní je ale něco jiného.
Rozdělování médií na kvalitnější a horší nezačalo až s Petrem Macinkou. Novinářská obec se proti takovým praktikám v minulosti vždy jednotně nepostavila. O to nebezpečnější je, když nyní sami novináři začnou používat obdobné kádrování vůči vlastním kolegům.
Jedna kritika a okamžitá stopka
Nedávno jsem publikoval kritický text o influencerovi, který se účastnil cesty předsedy Senátu Miloše Vystrčila na Tchaj-wan. Zajímalo mě, proč byl členem delegace, jaký měl program a kdo jeho účast financoval. Šlo o běžné novinářské otázky.
Na vyjádření tiskového oddělení Senátu jsme čekali přibližně jeden měsíc.
Moje zástupkyně Barbora Koukalová následně potkala Miloše Vystrčila na akci francouzského velvyslanectví. Chtěla s ním natočit lifestylový rozhovor o Francii a o Dni dobytí Bastily, který se tam právě připomínal.
Vystrčil jí odpověděl, že mu jeho tým doporučil, aby už s naší redakcí nekomunikoval.
Kvůli jedinému kritickému článku tak přišel zákaz.
Barbora Koukalová se však nenechala odmítnout. Miloše Vystrčila nakonec přesvědčila, rozhovor získala a komunikace pokračovala. Ne proto, že bychom jeho původní rozhodnutí považovali za správné, ale proto, že úkolem novinářů není uraženě odejít.
Jejich prací je dál požadovat rozhovory, klást otázky a získávat odpovědi, i když se to politikům nelíbí.
Stejný přístup má platit také v případě Petra Macinky. Odepření akreditace Zdislavě Pokorné musí být hlasitě kritizováno a ministerstvo musí svůj postup vysvětlit. Řešením však není dobrovolně opustit tiskové konference a přenechat politikovi komunikaci bez kontroly.
Solidarita nemá podobu zavřených dveří a prázdných židlí. Má podobu dalších novinářů, kteří vstoupí dovnitř a budou se ptát tak dlouho, dokud odpověď nezazní. Je skutečně obranou svobodné žurnalistiky přestat klást otázky právě tomu politikovi, který se jim nejvíc snaží uniknout?
Tohle si zaslouží otevřenou debatu. Napište do komentářů, na které straně stojíte.
