Francouzské velvyslanectví v Praze hostilo slavnostní recepci k výročí dobytí Bastily a mezi pozvanými nechyběla ani bývalá ministryně spravedlnosti Eva Decroix. Francie pro ni není jen zemí, kterou zná z pracovních cest. Výrazně se zapsala také do jejího studijního a osobního života.
O svém vztahu k ní mluvila otevřeně a s typickým nadhledem. Přiznala, že Francii vnímá jako zemi plnou protikladů, která dokáže člověka okouzlit a současně pořádně rozčílit.
Právě tato směs obdivu a frustrace je podle ní důvodem, proč ji Francie stále přitahuje. Sama svůj vztah k ní popsala jako divokou lásku, v níž se obě emoce mohou objevit klidně ve stejnou chvíli.
Ačkoli se recepce nesla především v duchu francouzského státního svátku, rozhovor se nevyhnul ani politice. Ve Francii se totiž blíží prezidentské volby, které mohou zásadním způsobem ovlivnit budoucí směřování země.
Decroix se ale odmítla pouštět do předpovědí nebo jednoznačně říkat, kdo má podle ní největší šanci uspět. Raději chce události sledovat s odstupem a počkat, jak se situace skutečně vyvine.
Současně připomněla, že politickou nejistotu a složité společenské období nezažívá pouze Česká republika. Také Francie se potýká s napětím, které může mít dalekosáhlé následky.
Podle bývalé ministryně bývá rovněž neprávem přehlíženo, jak pevné vztahy mezi Českem a Francií nadále existují. Veřejnost je často spojuje hlavně s obdobím první republiky, spolupráce však podle ní pokračuje i v současnosti.
Za důležitou označila zejména obchodní úroveň vzájemných kontaktů, která má být stále velmi dobrá. Slavnostní recepce jí navíc znovu připomněla, proč je Francie pro mnoho lidí spojována s kulturou, vkusem a elegancí.
Právě téma elegance přirozeně otevřelo také debatu o jejích šatech z letošního filmového festivalu v Karlových Varech. Výrazný model s hlubším výstřihem tehdy přitáhl na sociálních sítích pozornost, kterou by řada političek pravděpodobně nepřijala s takovým klidem.
Decroix ale dala jasně najevo, že ji podobné reakce nerozhodily. S úsměvem prohlásila, že se soustředila především na pozitivní komentáře a negativní hodnocení si k sobě příliš nepouští.
Ještě přímočařeji reagovala na skutečnost, že část veřejnosti řešila více její výstřih než její názory nebo veřejné působení. Namísto obrany či omlouvání zdůraznila, že je se svou ženskostí spokojená.
Pokud si jí někdo všímá právě kvůli tomu, podle jejích slov jí to může jít jedině ke cti. Reakce tak nevyzněla jako rozpačité vysvětlování, ale spíše jako jasné odmítnutí představy, že by se žena měla za odvážnější model stydět.
Její vztah k Francii se ovšem neomezuje pouze na politiku, módu nebo společenské události. Když měla říct, kam se v této zemi nejraději vrací, překvapivě nezmínila Paříž.
Nejvíce jí učarovala Normandie. Vyzdvihla tamní klid, ovocné sady a také místní smetanu, kterou popsala jako natolik hustou, že v ní lžička zůstane stát.
Právě regionální rozmanitost považuje za jednu z největších předností Francie. Jednotlivé části země se podle ní výrazně liší nejen krajinou a kuchyní, ale také kulturou a mentalitou obyvatel.
Řeč přišla rovněž na tradiční stereotypy o Francouzích. Decroix s humorem přiznala, že řada z nich podle jejích zkušeností skutečně odpovídá realitě.
Francouzi si podle ní rádi dopřávají dlouhá jídla, mají zálibu v dlouhých poradách a francouzské ženy umějí zacházet s módou bez ohledu na svůj věk. Jejich elegance podle ní není přehnaně složitá, ale stojí hlavně na jednoduchosti a přirozeném sebevědomí.
Právě sebevědomí předvedla Eva Decroix také při reakcích na vlastní šaty. Měla by se veřejně známá žena kvůli hlubšímu výstřihu obhajovat, nebo je skutečným problémem spíš to, že se její tělo řeší víc než její práce?
Jak její odpověď vnímáte? Napište svůj názor do komentářů.
