Eva Decroix se po návratu z dovolené pustila do procházení e-mailů, které se jí mezitím nahromadily. Mezi běžnými zprávami však našla jednu, u níž se musela zastavit. Její obsah ji natolik znepokojil, že se rozhodla nenechat ho bez povšimnutí. Týkal se totiž přesně takového chování, proti kterému se dlouhodobě snaží vystupovat.
V e-mailu pisatelka popisovala scénu, které měla být svědkem ve vlaku. „Dneska jsem viděla, jak staré ženy nadávaly ve vlaku Ukrajince. Měla jsem radost. Čím víc pocítí, že je tu nechceme, tím lépe,“ stálo ve zprávě, která otevřeně vyjadřovala potěšení z verbálního napadání ženy kvůli jejímu původu.
Právě tento tón Decroix zasáhl výrazněji než řada osobních útoků, na které je jako veřejně činná osoba zvyklá. Nešlo totiž o urážky mířené přímo na ni, ale o radost z toho, že byl ponižován někdo úplně jiný.
„Zamrazilo mne. Jsem zvyklá na strašné urážky, vulgarity, kopance. Ale ty míří na mě. Tady se někdo chlubí tím, že měl radost z ubližování – jakkoliv zatím jen slovního – někomu jinému. Jen kvůli zemi původu či národnosti… Bože, kam jsme to dospěli?“ reagovala poslankyně na obsah zprávy.
Celá situace v ní zanechala natolik silný dojem, že následně apelovala na lidi, aby ostatní neposuzovali podle národnosti. Připustila, že mezi lidmi samozřejmě existují rozdíly, ty by však podle ní měly souviset s jejich chováním a charakterem, nikoli s tím, odkud pocházejí.
„Fakt nekecám, když řeknu, že z toho mám těžkou hlavu a husí kůži. Opravdu hodně upřímně vás prosím, dělejme mezi lidmi rozdíly na lidi poctivé a na šmejdy, na lidi, kterým věříme a nevěříme, klidně na lidi hloupé a chytré, ale pořád nahlas křičme, že jsme všichni lidé,“ doplnila Decroix, kterou celý dopis výrazně znechutil.
Její reakce následně vyvolala rozsáhlou debatu. Velká část diskutujících se postavila na stranu političky i Ukrajinky, která měla být ve vlaku terčem slovního napadání. Jedna z žen upozornila také na to, jak hluboké nepřátelství je podle ní ve společnosti cítit.
„Je to hrozný, jaká nenávist tady mezi lidmi je. Bohužel pomáhají jí dnešní politici, dezinformace a lži,“ zaznělo v diskuzi.
Objevily se i ostřejší reakce. Někteří lidé tvrdili, že ženy, které Ukrajince nadávaly, by možná změnily názor, kdyby se samy ocitly v cizí zemi a zažily podobné zacházení na vlastní kůži. Další diskutující zase připomínali, že část společnosti podle nich bere vlastní bezpečí a pohodlí jako samozřejmost, a proto snadno hledá problémy tam, kde žádné být nemusí.
Pozornost se stočila také k prostředí sociálních sítí a internetových fór. Právě anonymita podle některých komentujících lidem usnadňuje používat výrazy a psát věci, které by při osobním setkání možná nikdy nevyslovili.
Pro Evu Decroix ale zůstává nejvíce znepokojivé něco jiného: že někdo dokáže nejen přihlížet ponižování člověka kvůli jeho původu, ale ještě z něj mít radost a následně se tím pochlubit. Právě to pro ni z celé události udělalo mnohem víc než jen další nepříjemný e-mail.
Napište do komentářů, jak celou situaci vnímáte. Je radost z ponižování člověka kvůli jeho národnosti už hranicí, za kterou by společnost nikdy neměla dovolit zajít?
