Gabriela Soukalová řekla nahlas, co mnozí rodiče slyšet nechtějí: Honba za dokonalým dítětem může napáchat víc škody než užitku

Gabriela Soukalová má za sebou olympijské závody, titul mistryně světa i roky tvrdého sportovního režimu. Dnes šestatřicetiletá bývalá biatlonistka čeká druhé dítě a stále častěji se vyjadřuje k tématům, která se netýkají jen vrcholového sportu, ale také rodiny, výchovy a psychického zdraví.

Tentokrát se na sociálních sítích pustila do citlivé otázky dětského vývoje. Upozornila na tlak, který rodiče i jejich potomci zažívají kvůli neustálému porovnávání. Kdo už chodí, kdo začal mluvit, kdo umí jezdit na kole a které dítě je napřed před ostatními.

Podle Soukalové ale podobné srovnávání často vůbec nic nevypovídá o tom, co dítě jednou dokáže. Sama k tomu nabídla příklad z vlastního dětství, kdy rozhodně nepatřila mezi ty, kteří by v pohybových dovednostech oslňovali své okolí.

Když jí bylo šest let, na kole za svými vrstevníky výrazně zaostávala. Právě cyklistika pro ni byla dlouhou dobu velkým strašákem a jen málokdo by tehdy předpokládal, že z ní jednou vyroste mimořádně úspěšná sportovkyně.

Výjimkou byli její rodiče, kteří jí věřili i v době, kdy ostatní její talent neviděli. O patnáct let později přitom přišel výrazný obrat. Jízda na kole, v níž jako malá nestíhala ostatním, se stala důležitou součástí její náročné přípravy na biatlonové závody.

Právě tento kontrast podle Soukalové ukazuje, jak zavádějící může být posuzování dítěte podle toho, co zvládá v určitém věku. Pomalejší začátek podle ní neznamená, že člověk nemá talent, vůli nebo šanci jednou uspět.

Bývalá reprezentantka zároveň varovala rodiče před závodem, který se dnes odehrává nejen na dětských hřištích, ale také na internetu. Fotografie, videa a chlubivé příspěvky mohou snadno vytvořit dojem, že ostatní děti všechno zvládají dříve, rychleji a lépe.

Takový tlak ale nemusí dopadat pouze na rodiče. Ještě silněji ho mohou vnímat samotné děti, které postupně získávají pocit, že jejich hodnota závisí na výkonu, vzhledu nebo schopnosti splnit očekávání dospělých.

Soukalová dobře ví, jak hluboké následky mohou přehnané nároky zanechat. V minulosti otevřeně promluvila o dlouholetém boji s bulimií, která se u ní rozvinula v období dospívání.

Jedním z důvodů byl podle jejích dřívějších slov silný tlak na váhu a vzhled. Jako mladá sportovkyně byla pod neustálým dohledem trenérů i svého okolí a snaha vyhovět vysokým nárokům se postupně proměnila v závažný problém.

Právě její osobní zkušenost dává současnému vyjádření mnohem vážnější rozměr. Nejde jen o běžnou radu nastávající dvojnásobné maminky, ale také o varování ženy, která poznala odvrácenou stranu honby za výkonem na vlastní kůži.

Podle Soukalové se v dnešní uspěchané době příliš často zapomíná na jednoduchou skutečnost. To, jak rychle se dítě naučí mluvit, chodit, číst nebo sportovat, samo o sobě neurčuje jeho budoucnost.

Přesto se rodiče dál setkávají s tabulkami, doporučeními a nevyžádanými názory okolí. Když jejich dítě nesplní některý očekávaný milník přesně ve chvíli, kdy by podle ostatních mělo, snadno získají pocit, že něco zanedbali.

Soukalová se proti takovému uvažování jasně vymezila. Umělé urychlování vývoje jen proto, aby dítě drželo krok s vrstevníky, podle ní může udělat pravý opak toho, co si rodiče přejí.

Místo podpory se může objevit odpor, stres a strach ze selhání. Aktivita, která měla dítě bavit, se pak může změnit v povinnost, při níž se bojí každé chyby a sleduje hlavně to, zda je stejně dobré jako ostatní.

Její vzkaz rodičům proto zní jednoznačně: netlačit za každou cenu. Dítě podle ní potřebuje především klidné a bezpečné prostředí, podporu a možnost dozrávat vlastním tempem.

Právě tento přístup podle bývalé biatlonistky může mít pro budoucnost dítěte mnohem větší význam než snaha za každou cenu splnit všechny tabulkové požadavky. Psychická pohoda a zdravý vztah k pohybu či učení mohou být nakonec důležitější než brzké výsledky.

Její slova vyvolala mezi lidmi silnou odezvu. Mnoho rodičů přiznalo, že při čtení jejího příspěvku pocítili úlevu, protože sami dlouhodobě bojují s tlakem rodiny, známých nebo jiných rodičů.

V komentářích se objevovaly příběhy dětí, které začaly později chodit, mluvit nebo jezdit na kole, a přesto z nich vyrostli schopní, inteligentní a úspěšní lidé. Pro řadu rodičů tak bylo důležité slyšet, že odlišné tempo nemusí znamenat žádný problém.

Další diskutující ocenili, že známá osobnost pomáhá zbavovat matky pocitu viny. Právě ony bývají často vystaveny kritice, pokud jejich dítě neodpovídá představám okolí nebo se nevejde do běžných vývojových tabulek.

Objevily se také mnohem tvrdší názory. Někteří lidé upozornili, že největší škody mohou napáchat rodiče, kteří si prostřednictvím vlastních dětí plní nenaplněné sny, napravují své životní neúspěchy nebo si dokazují vlastní hodnotu.

Jeden z komentujících připomněl zkušenost se svým dítětem, které bylo zpočátku nejlepší ve čtení, ale později kvůli psychickým potížím a problémům s matematikou nezvládalo gymnázium. Nakonec se vyučilo řemeslu, což podle něj ukazuje, že rané úspěchy automaticky nezaručují výjimečnou budoucnost.

Soukalová tak otevřela debatu, která se netýká jen rodičovství, ale také představy společnosti o úspěchu. Její vlastní život dokazuje, že dítě, které dnes zaostává, může jednou překonat všechny, kteří ho předčasně odepsali.

Zároveň ale připomíná, že ani talent a úspěch nemusí člověka ochránit před následky dlouhodobého tlaku. Za medailemi, výsledky a obdivem se totiž mohou skrývat problémy, které nejsou na první pohled vidět.

Je proto otázkou, zda rodiče dětem skutečně pomáhají, když je od útlého věku ženou za výkonem, nebo zda tím jen vytvářejí další generaci lidí, kteří budou celý život věřit, že nikdy nejsou dost dobří. A co si o tom myslíte vy? Napište nám do komentářů: Je přísná výchova cestou k úspěchu, nebo jen omluvou pro tlak, který může dítě poznamenat na celý život?