Eva Decroix se rozhodně nebojí otevírat témata, o kterých mnoho žen raději mlčí. Když před časem zveřejnila snímek v plavkách, okamžitě vyvolala silné reakce. Zatímco jedni ocenili její upřímnost a odvahu, druzí nechápali, proč politička podobné fotografie vůbec sdílí.
Sama Decroix ale odmítá, že by šlo o snahu získat pozornost nebo provokovat veřejnost. Podle ní měla fotografie mnohem hlubší význam. Chtěla upozornit na neustálý tlak, kterému ženy čelí, a na nekonečné porovnávání se s často nereálnými obrazy dokonalosti.
S nadsázkou zavzpomínala i na přezdívku, kterou si nesla už od školních let. „Evička tričko mi říkali už na základce,“ uvedla s úsměvem a dala najevo, že poznámky na adresu vzhledu ji provázejí prakticky celý život.
Právě zkušenosti z vlastního života ji vedly k tomu, aby otevřeně mluvila o přijetí sebe sama. Přiznává, že jako matka dvou dospívajících dcer vnímá obrovský tlak, který dnešní společnost na mladé dívky vytváří. Snaží se proto svým dětem předávat jednoduché, ale důležité poselství – aby se měly rády takové, jaké jsou, a cítily se dobře ve vlastním těle.
Podle Decroix mnoho žen celý život zápasí s pocitem, že nejsou dost krásné, dost schopné nebo dost úspěšné. Sama se s podobnými pochybnostmi setkávala. „Většina z nás čelí předsudkům, že nejsme dost dobré. Že kdybychom byly dokonalé, tak bychom něco dokázaly. Ale já jsem obyčejná holka,“ řekla otevřeně.
Současně odmítá představu, že by politici měli působit jako nedotknutelné osobnosti odtržené od běžného života. Zdůrazňuje, že i oni řeší stejné starosti jako ostatní lidé a prožívají podobné radosti i nejistoty. „Nechodím se koupat do rybníka v džínách. Vedu normální život. Jsou také obyčejní lidé, mají normální starosti a děje se jim to samé, co ostatním,“ vysvětlila.
Přiznává ale, že cesta k většímu sebevědomí nebyla vůbec snadná. Musela se naučit přestat se neustále porovnávat s ostatními a přestat hodnotit samu sebe očima cizích lidí. Tento proces podle ní vyžaduje čas a trpělivost.
Dnes už ji negativní komentáře zasahují mnohem méně než dříve. Tvrdí, že právě vysoká míra odpovědnosti a stresu ji naučila soustředit se především na vlastní pocit spokojenosti. „V určitém okamžiku mě i míra odpovědnosti a stresu naučila, že není důležité, co si o mně myslí ostatní nebo že mi někdo napíše, že jsem ošklivá. Důležité je, jak se cítím já,“ uzavřela Decroix.
